Tam pod Žižkovskou věží

Žižkovskou televizní věž na rozhraní Žižkova a Vinohrad určitě pozná spousta z vás. Nejvyšší pražská stavba (216 m) tvoří nezaměnitelnou součást panoramatu Prahy.

Málokdo však ví, že věž stojí na místě, kde se na konci 18. a téměř po celé 19. století, rozkládal Starý židovský hřbitov na Olšanech. Olšany se tenkrát nazývala dnes již zaniklá vesnice na území dnešního Žižkova a Vinohrad, o níž existuje první písemná zmínka už z roku 1306.

 STARÝ ŽIDOVSKÝ HŘBITOV NA ŽIŽKOVĚ

V roce 1680-1681 postihla Prahu morová epidemie a v židovském ghettu na území dnešního Josefova zemřelo kolem tří tisíc židovských obyvatel (což byla téměř třetina tehdejšího ghetta).

Za hradbami Nového města byl proto na místě tehdejší vinice zřízen morový hřbitov, který dal základy budoucímu Starému židovskému hřbitovu na Žižkově. Po svém založení měl pozemek hřbitova něco málo přes 400 m².

Na této mapě z 19. století vidíte hřbitov v pravém dolním rohu. Nalevo jsou rozpoznatelné hradby kolem Nového Města – v těch místech, kde dnes kolem Národního muzea vede magistrála. Na první pohled je lehce viditelné i dnešní Václavské náměstí (pod tučným znakem II) 

V roce 1787 panovník Josef II. zakázal z hygienických důvodů pohřbívat uvnitř města. Starý židovský hřbitov u Staronové synagogy (kam se v rámci prohlídky Židovského města podíváme>>) byl proto uzavřen a bylo nutno zřídit hřbitov nový.

Byl tedy rozšířen morový hřbitov na Žižkově, který byl kromě morového roku 1680 později využit i v letech 1713-14 při další morové epidemii a pak za vlády Marie Terezie v souvislosti s válkami o rakouské dědictví.

Od roku 1787 tedy tento Starý židovský hřbitov na Žižkově sloužil jako jediný hřbitov pražského židovského ghetta.

K dalšímu jeho rozšíření pak z kapacitních důvodů došlo v roce 1855.

ZÁKAZ POHŘBÍVÁNÍ

V roce 1884 přišel zákaz pohřbívání i na tomto místě. Svému účelu ale hřbitov sloužil se svými, na konci své existence téměř 28 tisíci m², až do roku 1890. 

V tom roce byl totiž, letního 6. července, slavnostně otevřen Nový židovský hřbitov, dnes ležící u stanice metra Želivského na trase linky A. Ten dodnes funguje jako hlavní pražský židovský hřbitov a jsou na něm pohřbeny osobnosti, jako jsou spisovatelé Franz Kafka, Ota Pavel, Arnošt Lustig, básník Jiří Orten nebo spisovatelka Lenka Reinerová.

SLAVNÍ „OBYVATELÉ“ HŘBITOVA

Starý židovský hřbitov na Žižkově tedy sloužil svému účelu přibližně sto let (1787-1890). Za tu dobu bylo na jeho území pohřbeno téměř 40 tisíc lidí.

Jako každý hřbitov má své „slavné obyvatele“, i na tomto hřbitově našli místo věčného klidu osobnosti pražské Židovské obce, rabíni Ezechiel Landau (1713-1793), Eleazar Fleckeles (1754-1828) nebo Salomon Juda Rapoport (1790-1867), pražský vrchní rabín, který uznával hebrejskou literaturu jako důležitou součást poznání židovské historie.

Dále na hřbitově najdeme náhrobky učenců, vědců, významných lékařů i průmyslníků rodin Jeitelesů nebo Pribramů.

DALŠÍ ŽIDOVSKÉ HŘBITOVY

Proč vám však tento židovský hřbitov připomínám? V souvislosti s mým provázením po pražském Židovském městě>> samozřejmě návštěvníkům zmiňuji i další židovské hřbitovy, nejen ten nejznámější, tedy Starý židovský hřbitov v blízkosti Staronové synagogy..

Židovský hřbitov, o kterém teď píši, si ale zaslouží vaši pozornost i z toho důvodu, že byl kvůli výstavbě Žižkovské televizní věže z velké části zničen. Ale o tom dále.

MAHLEROVY SADY

V roce 1956 se započalo s úpravou části hřbitova pro veřejné sady. Po 2. světové válce totiž židovský hřbitov chátral, náhrobky byly vandaly postupně ničeny a část jich byla rozkradena. Město rozhodlo o úpravě hřbitova v park, který byl veřejnosti otevřen v roce 1960.

Hřbitov se hebrejsky řekne „bejt kvarot“, což znamená doslova „dům hrobů“. Další název je pak „bejt almin“, tedy „dům věčnosti“. To odkazuje k víře Židů ve zmrtvýchvstání při zjevení Mesiáše.

Už z toho důvodu by tělesné ostatky zemřelých měly navždy zůstat na svém místě. Jedná se o tzv. zásadu neporušitelnosti. Pokud byl na židovském hřbitově nedostatek místa a nebylo možné jeho rozšíření, navážela se na již existující hroby zemina a v ní se nově pohřbívalo. Starší náhrobky byly pak postaveny vedle nových.

Často tak na hřbitovech vznikla místa několika hrobů nad sebou se spousty náhrobních kamenů vedle sebe (jako je to u Starého židovského hřbitova na pražském Židovském městě).

To tedy znamená, že by se židovské hřbitovy dle této zásady neměly rušit a už vůbec by se nemělo hýbat s ostatky zemřelých. V krajním a nevyhnutelném případě mohou být náhrobky položeny a místo zasypáno vysokou vrstvou zeminy.

Tak se stalo i u výstavby tohoto parku, který dostal název Mahlerovy sady po významném židovském hudebním skladateli GUSTAVU MAHLEROVI (1860-1911).

Z pohledu budoucnosti šlo vlastně o poměrně citlivou úpravu tří čtvrtin hřbitova na veřejný park, neboť v těch letech ještě nikdo netušil, co se se hřbitovem stane na konci let osmdesátých.

TELEVIZNÍ VĚŽ

V říjnu roku 1985 byl položen základní kámen ke stavbě Žižkovské televizní věže architekta Václava Aulického a Jiřího Kozáka. Pomiňme, že jde v anketě z roku 2009 webu VirtualTourist o druhou nejošklivější stavbu na světě (hned po budově divadla v Baltimoru).

Myslím, že věž má své kouzlo ve večerním čase při nasvícení trikolórou a má snad i smysl pro humor (jestli takový věž může mít) díky sochaři Davidu Černému a jeho deseti sochám Miminek (Babies), které byly na věž pro velký úspěch připevněny natrvalo v roce 2001 a v loňském roce (říjen 2017) sejmuty pro svou obnovu.

Ošklivost se totiž nezakládá ani tak na stavbě samotné, jako spíš na tom, co tuto kontroverzní stavbu – jak je často nazývána – provázelo.

Židovská obec se dohodla se staviteli na tom, že náhrobky i ostatky zemřelých, které budou vyjmuty ze země na místě tenkrát už zbudovaných Mahlerových sadů, budou opětovně pohřbeny na místě Nového židovského hřbitova.

Historik a spisovatel PhDr. Arno Pařík v rámci pořadu ve vysílání Českého rozhlasu v listopadu 2013 popisuje zkázu hřbitova takto:

„Bohužel však při stavbě došlo k porušení dohody a Židovské obci nebylo umožněno nejen znovu pohřbít většinu ostatků, ale ani evidovat nalezené hroby. Byla to velmi depresivní zkušenost.

Po vykácení stromů začaly bagry hloubit základy věže a postupně je rozšiřovat ve stále širším kruhu. Na strmých bocích výkopu byly jasně patrné jednotlivé vrstvy – nejprve silná vrstva navezené zeminy, potom tmavší vrstva původního povrchu hřbitova s ležícími stélami náhrobků, které vypadávaly z lopat bagrů a kupily se na dně jámy do dramatických kompozic. Občas bylo možno mezi nimi zahlédnout i kutálející se lebku.

/…/

Když byla hromada náhrobků na dně jámy dost veliká, posunul se bagr na okraj, napřáhl do výše ocelovou lžící a nechal ji dopadat na hromadu dlouhých žulových stél jako kladivo, dokud je nerozbil na několik kusů, které šly lépe naložit na čekající náklaďák. Vůz za chvíli odjížděl s vysokou hromadou hlíny, z níž na všechny strany trčely nakloněné náhrobky, připomínající obrovského ježka.“

Představa Apokalypsy byla pro hřbitov naplněna. Celý článek PhDr. Arna Paříka si přečtěte tady>>

V hloubce 15 metrů byla zbudována základová železobetonová deska o průměru 30 m a 4 m tloušťky pro budoucí věž, jejíž váha je prý 12 tisíc tun. Je z ní nádherný výhled na město, najdete v ní restauraci i hotel o jednom pokoji.

Ovšem veškerá radost z ptačího pohledu na město má kdesi vzadu hořkou pachuť vědomí toho, na jakém místě se nachází a za jakých podmínek probíhala její stavba.

CHRÁNĚNÁ KULTURNÍ PAMÁTKA

Možná se někdo může na situaci u Žižkovské věže dívat s díky tak, že byla zachována alespoň část hřbitova, a to ta nejcennější. Tedy vidět „poloplnou sklenici a nikoli poloprázdnou“.

Na druhou stranu neustálá přítomnost televizní věže vás nezbaví smutku z toho, že civilizace leckdy nehledí napravo nalevo. A že bohužel historie leckdy musí ustoupit moderní budoucnosti. Ale za jakou cenu?

Nejde totiž ani tak o to, že zůstala zachována pouze tato, z původní rozlohy čtvrtinová, část hřbitova. Tak se stalo již koncem padesátých let minulého století při výstavbě Mahlerových sadů.

Jde o to, že v místě, kde se kopaly základy pro televizní věž, bylo s náhrobky i ostatky zemřelých zacházeno zcela necitlivým způsobem.

Ale podobné úvahy už nechám na vás, až se budete mezi náhrobky procházet. Právě v nastupujícím podzimu bude mít atmosféra hřbitova  jistě nezaměnitelnou atmosféru.

V roce 1958 byl hřbitov vyhlášen Národní kulturní památkou ČR a je tedy jako památka chráněn. Dnes má rozlohu přibližně 7515 m².

V roce 1999 pak Židovské muzeum v Praze celý areál zrekonstruovalo a o dva roky později otevřelo veřejnosti.

Od 1. ledna 2016 patří hřbitov pod správu Židovské obce v Praze. Podle výroční zprávy Židovské obce z roku 2016 navštívilo v onom roce hřbitov 14 tisíc návštěvníků. O rok později už to bylo 19 tisíc.

Vstup na hřbitov je volný každý den kromě sobot a židovských svátků od 9 do 17 h (v listopadu až březnu do 9 do 16 h). Pátky pak od 11 do 14h.

Nejlépe se na Starý židovský hřbitov na Žižkově dostanete metrem A stanice Jiřího z Poděbrad. Odsud se rozhlédněte a jděte přímo za věží..

P.S.: Víte vlastně, proč se na židovské náhrobky pokládají kamínky a při odchodu ze hřbitova se ruce polévají vodou? Dozvíte se při komentované procházce Židovským městem>>