Dům za hradbami

Ω Schnirchův dům

Dnes neodejdeme daleko od centra města, budeme se pořád držet na hranici Nového Města, byť budeme až tak trochu za hradbami. Hradbami? Ano bývalými hradbami kolem celého tehdejšího města Prahy. Ale o tom dále.

Chci vám dnes představit dům, který je od roku 1964 památkově chráněn, ale není příliš známý a přesto si zaslouží Vaši pozornost. Nachází se v blízkosti náměstí I. P. Pavlova a když si ho budete chtít prohlédnout, od I. P. Pavlova sejdete směrem k Muzeu a za tři minutky jste tam.

Nachází se v Mikovcově ulici čp. 548/5, což je taková krátká ulice pojmenovaná po tehdejším významném divadelním kritikovi a teoretikovi, vlastenci Ferdinandu Břetislavu Mikovcovi, který žil v Praze kolem poloviny 19. století.

Mapa s označením domu v ulici Mikovcova:

Ω Frčíme si po magistrále..

Vůbec se nedivím, že jste tudy nikdy nešli. Ono tak trochu není důvod – všechny potřebné obchody najdete na I. P. Pavlova nebo na blízkém náměstí Míru nebo v ulicích kolem. Mikovcova přece jen trochu leží bokem a pokud už se dostanete do její blízkosti, spíš kolem ní profrčíte v autě po magistrále po Legerově ulici bez povšimnutí, než abyste ji nějak významněji zaznamenali.

Avšak věřte, že pokud už budete v okolí „Ípáku“, stojí tento neorenesanční skvost za vaše uznalé pokývání a obdiv.

V šedivé Mikovcově ulici se svou nazrzlou barvou z celé řadové zástavby tento dům výrazně vymyká.

Schnirchův dům do řadovky krásně zapadá, a přesto vyniká..

Říká se mu Schnirchův dům a vy se za chvíli dozvíte proč.

Ω Ale kdo je to ten Schnirch?

BOHUSLAV SCHNIRCH (1845-1901) je český vlastenec a především slavný sochař „generace Národního divadla“. Tak se oficiálně nazývá skupina architektů, sochařů, malířů či jiných umělců, kteří se podíleli na výstavbě Národního divadla ve druhé polovině 19. století. Mezi těmito umělci se objevovala jména jako Josef Zítek, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Václav Brožík nebo Julius Mařák.

Schnirch je známý především svými trigami s bohyněmi Vítězství na nárožních pylonech Národního divadla, ale jeho jsou i sochy Apollóna a devíti múz stojících v blízkosti trig a shlížejících na každodenní šum na Národní třídě.  A třeba až budete na Staroměstském náměstí, pohlédněte vzhůru na nádhernou budovu Pražské městské pojišťovny: sochy s názvy Hasič a Volání na poplach jsou také od Bohuslava Schnircha.

Schnirchovy sochy – nalevo Hasič, napravo Volání na poplach (budova Pražské městské pojišťovny od architekta Osvalda Polívky na Staroměstském náměstí, rok 1901).

Co mě osobně fascinuje, byť šachy pro mě znamenají jen přehlídku králů, královen, jakýchsi pěšců a divokých koní, jejichž vzájemným vztahům vůbec nerozumím, je, že Bohuslav Schnirch, jako první předseda založené České asociace šachové (v roce 1888), je autorem podob šachových figurek (tzv. české klubovky), s nimiž se dodnes šachy hrají.

Ω Ničením a prodejem to začíná..

Schnirchův dům byl v roce 1875 postaven, jak už jsem zmínila na začátku, v místech zbořených bývalých městských hradeb. V roce 1866 bylo císařem Františkem I. vydáno rozhodnutí o zboření staveb z důvodu jejich zastaralosti a neúčinnosti. Po prohrané prusko-rakouské válce se totiž ukázala jejich zbytečnost, protože vývoj vojenské techniky dokázal, že dělostřelectvo jakési hradby nezastaví.

Opevnění však začalo být bořeno až v roce 1874 a to od Poříčské brány u Florence směrem k dnešnímu Václavskému náměstí. Do roku 1876 se toto bourání (hradby v té době měly podobu barokního opevnění s bastiony) dostalo až do míst dnešního náměstí I. P. Pavlova, kde tenkrát stála brána s názvem Slepá (nahradila při barokní přestavbě hradeb bývalou Svinskou bránu), a to v místech, kde dnes I. P. Pavlova ústí do Ječné ulice.

Protože boření bylo finančně příliš nákladné a město si nemohlo dovolit vybudovat v místech zbořených hradeb sady a parky (tak jako je tomu v některých jiných městech), rozprodalo tyto nově uvolněné pozemky soukromým osobám, aby si na těchto místech postavily své domy.

Ocitáme se tedy na rozhraní Nového Města a Vinohrad. V historické mapě máte červeně označeno místo Schnirchova domu v Mikovcově ulici a vidíte i původní barokní opevnění města:

Ω Kde najít prostorný ateliér?

Se Schnirchem to bylo tak: po svém návratu ze studijního pobytu v Itálii v roce 1873 byl architektem a svým bývalým profesorem Josefem Zítkem přizván k vytvoření soch pro Národní divadlo, ale k tomu potřeboval prostorný ateliér. Dlouho nemohl žádný vhodný najít, protože ale město začalo zanedlouho rozprodávat parcely u oněch pobořených hradeb, rozhodl se jednu takovou koupit a na jejím místě vystavět dům, který by byl zároveň bytem i dostatečně velkým ateliérem. A tak se pojem „Schnirchův dům“ začal pomalu probouzet k životu..

K vytvoření návrhu svého budoucího domu Schnirch oslovil jako hlavního architekta ANTONÍNA WIEHLA (1846-1910). Dále přizval malíře FRANTIŠKA ŽENÍŠKA (1849-1916) a společně všichni tři zapracovali na návrhu (když nepočítáme čtvrtého architekta Jana Zeyera /1847-1903/, který byl s Bohuslavem Schnirchem na studijním pobytu v Itálii a s Antonínem Wiehlem spolupracoval v sedmdesátých letech 19. století na jeho neorenesančních stavbách). Schnirch společně s Ženíškem se podílel na výzdobě fasády domu. Realizaci výstavby domu pak provedli Jan Zeyer s dalším přizvaným stavitelem – Josefem Martinem.

Nepředstavujte si ale žádné staré pány, šlo o mladé kluky plné života ve věku necelých třiceti let (Schnirchovi bylo v době vymýšlení návrhu domu dvacet devět let, Wiehlovi dvacet osm – mimochodem v případě Schnirchova domu jde o jeho první realizaci činžovního domu – a Ženíšek v onom roce 1874 slavil pětadvacetiny). Není krásné v době mladistvého rozpuku snít o vlastním domě? :)

Ω Wiehlovi víla šeptá?

Architekt Wiehl je známý architekt stylu NEORENESANCE, která v oné době 2. poloviny 19. století byla velmi populární. V tomto slohu se stavěly pojišťovny, muzea nebo třeba divadla. Později se proti v té době běžným „neo-stylům“, kam neorenesance patřila, vymezila secese, jak o tom píšu ve svém eBooku Secesní RANDE S PRAHOU, to šlo ale až o konec 19. a počátek 20. století.

Nyní jsme v době o dobrých dvacet třicet let dřívější; tenkrát si to neorenesance tančila na špici oblíbenosti. Wiehl v neorenesančním stylu zbudoval hned několik činžovních domů (ať už tento Schnirchův, tzv. Wiehlův dům – svůj vlastní-, na nároží Václavského náměstí a ulice Vodičkovy nebo třeba dva domy v ulici Karolíny Světlé).

Česká společnost, prodchnutá v té době myšlenkou vlastenectví, se k neorenesanci upínala též jako k symbolu znovuzrození, stejně jako tomu bylo v případě samotné renesance, která ve své době znamenala vzkříšení, rozkvět a rozvoj. (Myšlenka vlastenectví vyvrcholila právě stavbou Národního divadla slavnostně otevřeného v červnu roku 1881.)

Proto se nemůžeme divit, že i při vymýšlení návrhu pro Schnircha sáhl Wiehl k tomuto neorenesančnímu stylu (zcela určitě po domluvě se samotným Schnirchem, který byl Itálií i jejím renesančním stylem tak jako Wiehl okouzlen během svého studijního pobytu v Itálii).

Ω Stará dobrá Unionka!

Docela mě baví fantazijní obraz, jak spolu sedí – už v roce 1874 – Schnirch s Wiehlem, možná i s Ženíškem, u stolu v dnes již neexistující kavárně UNION, která byla svého času pražským střediskem kulturního života (nacházela se v dnes již zbořeném Braunerově domě na nároží ulic Národní a Na Pernštýně) a společně se sklánějí nad jednou z variant Wiehlových návrhů domu a zcela zabráni do neorenesančních tvarů nevnímají své okolí.

A u sousedních stolů možná právě sedí mladý sochař Myslbek, přibližně dvaadvacetiletý Mikoláš Aleš nebo třeba čerstvě vystudovaný historik Alois Jirásek.. Kdo ví?

Ω Trocha italského slunce neuškodí

Wiehl při svém návrhu domu pro Schnircha vycházel z rané italské renesance 15. století, uplatňované ve velké míře v jednom z – v té době – nejbohatších měst Evropy, městě FLORENCII. Bohatí měšťané si nechávali stavět honosné několikapatrové paláce (dnes se v těchto palácích často nacházejí luxusní hotely nebo kulturní střediska).

Šlo např. o paláce Medici-Riccardi nebo Strozzi, a právě architekturou takových a jiných florentských paláců se nechal Wiehl inspirovat. Schválně se v odkazech podívejte na fotografie oněch paláců, podobnost se Schnirchovým domem je očividná.

Neorenesanční krasavec..

A když se vrátíte zpět ke Schnirchovu domu, budete mít pocit, že ačkoliv je pošmourný den (tak jako byl, když jsem fotografie pořizovala), slunce začne do oné Mikovcovy ulice svým italským způsobem pálit a Vám se najednou na tváři objeví úsměv a budete mít chuť dát si pravou italskou kávu a tu jejich vynikající zmrzlinu..

Ω Co tedy ty paláce?

Typickými znaky těchto paláců bylo např. „zjemňování fasády“ směrem vzhůru, užití růžic nebo oken s bosovaným obložením, čehož je užito i u pražské stavby.

Zjemňujeme směrem vzhůru..

Schnirchův dům je členěn na tři patra (respektive na přízemí a dvě nadzemní patra). V horních patrech domu se nacházely byty, spodní přízemní část byla určena pro Schnirchův ateliér a obchody.

Tři patra domu jsou na fasádě opticky rozdělena dvěma sgrafitovými pásy, jak můžete vidět na fotografii. Mimochodem právě Schnirchův dům byl jedním z prvních nájemních domů v Praze, který byl sgrafity okrášlen.

Kouzelné sgrafitové pásy podle návrhu Bohuslava Schnircha.

Sgrafitového vzoru se užívalo především v renesanci (a později neorenesanci) k okrášlení fasád domů, i když později se objevoval i v interiérech. Omítka měla dvě vrstvy, často spodní tmavou a horní světlou, a ta se za vlhka odškrabávala, až vznikl požadovaný vzor. Určitě znáte tzv. psaníčkové motivy – obdélníky, které připomínají dopisní obálky (tak to můžete vidět třeba na Schwarzenberském paláci v Praze) nebo jakési kvádry, které z dálky vytvářejí dojem plasticity. Nebo lze vyškrábávat roztodivné ornamenty a vzory, jako třeba u tohoto Schnirchova domu.

Oba tyto sgrafitové pásy navrhoval Schnirch ve spolupráci s Františkem Ženíškem. Oba pásy vycházejí z antických motivů.

Ω Jdeme odshora

Detail s Ženíškovým návrhem (uprostřed).

Na horním pásu je vprostřed Ženíškův příspěvek s osmi amory, kteří lámou a připravují dřevěné větvičky a přikládají jimi na oltář, aby udržovali posvátný oheň, který je symbolem věčného života, rodinného krbu i symbolem jednoty a všudypřítomnosti Boha.

Boční detail z horního Schnirchova sgrafitového pásu.

Detaily horního sgrafitového pásu.

Po obou stranách si pak povšimněte výjevů s amory (na fotografii) i s jakýmisi tvory – snad s gryfy, bájnými zvířaty, jejichž těla jsou z poloviny lvem a z poloviny orlem. V antickém Řecku znázorňovali božskou moc.

Nikde jsem nenašla povídání o této části sgrafitové výzdoby. Domnívám se, že gryfové i amorci „tančí“ kolem oltáře s hlavou bohyně Vesty, která byla bohyní rodinného krbu. Pak by se tyto výjevy týkaly centrálního Ženíškova motivu.

Ω A teď ten spodní pás..

Centrální část spodního sgrafitového pásu a hlava Medúzy nad hlavním vchodem.

Spodní sgrafitový pás zobrazuje vprostřed sedící alegorii Umění, mladou ženu, kolem které jsou tzv. putti (dětské postavy podobné andílkům, ale bez křídel). Ti nesou nápisy pictura, scul(p)tura, musica a architectura značící různé druhy umění.

Zleva i zprava míří k tomuto ústřednímu výjevu dva průvody. Zleva dionýský a zprava apollinský.

V roce 1872, tedy pár let před realizací tohoto domu, vyšla v Německu kniha Friedricha Nietzscheho Zrození tragédie z ducha hudby, ve které popisuje dva elementy – dionýský a apollinský, a zároveň vyzdvihuje antickou tragédii, která oba tyto principy dokázala spojit do soudržného celku, čímž se dosáhlo jisté harmonie. Myslím, že Schnirch, jakožto umělec, mohl být touto knihou ovlivněn, tak jako spousta umělců jeho doby (byť byla v jistých kruzích Nietzscheho kniha odmítnuta).

Dionýská část průvodu, přicházející z levé strany.

Na vlysu zleva přichází průvod dionýský, plný nespoutané radosti, oslavující život i erotiku. Postavy jsou povětšinou odhalené nebo zcela nahé. Dle Nietzscheho je tento princip extatický, temný, orgiastický, plný vášně a iracionality. Všimněte si vozů, na jednom z nichž se veze samotný bůh Dionýsos, i jednotlivých postav v jakoby tanečním pohybu.

Rozverný dionýský průvod.

Zprava pak přichází průvod apollinský, tichý, klidný, téměř statický, s postavami zahalenými v antických řízách.

Téměř zkrocení oři v apollinské části průvodu.

Teprve na jeho konci najdeme několik vzpínajících se koňů s nahými jezdci, jako by právě přijeli, ale bylo jim zakázáno pokračovat dál. Kdo ví? (Tolik bych se chtěla Schnircha zeptat na jeho vlastní záměr a interpretaci! 🙂 ) Každopádně co víme, je, že Nietzscheho apollinský princip ztělesňuje rozumem nazíranou skutečnost, jde o princip světlý a intelektuální.

Teprve propojením obou principů (zde průvodů) vzniká UMĚNÍ v různých svých projevech. Krásně zobrazeno. Schválně si někdy všechny ty detaily „naživo“ prohlédněte. Stojí to za to.

Ω Do oken se ti dívám..

Okna Schnirchova domu nápadně připomínají okna florentských paláců.

 Tato okna jsou ve všech patrech jako u florentských paláců rámována bosáží a také přízemí Schnirchova domu je dekorováno bosáží:

Detail tzv. bosáže – hrubě opracované kvádry upevněné na stěnu přízemí působí dojmem pevnosti a neporazitelnosti.

Elegantní kovaná mříž byla zhotovená podle Schnirchova vlastního návrhu.

Hlava Medúzy nad hlavním vstupem do Schnirchova domu.

Medúzina hlava byla zvláštní a mocnou zbraní s magickou mocí; její znamení na domě dokázalo odehnat zlé bytosti a ochránilo dům před pohromou. Asi víte – kdo pohlédne do jejích očí, zkamení. Takže dávejte pozor a raději ji moc nesledujte. Lépe si nalevo od ní všimněte štítku se Schnirchovým autorským monogramem „BS“. Ten by měl být bezpečnější:

Schnirchův autorský monogram na fasádě domu.

Ω Co takhle rekonstrukce?

Dům prošel po roce 2009 nákladnou rekonstrukcí, kdy kromě vnější fasády byla zrekonstruována i vnitřní Ženíškova nástropní freska ve vstupní chodbě domu nebo třeba mramorová kašna se Schnirchovou dřevěnou kopií plastiky boha Merkura od dánského sochaře Bertela Thorvaldsena (1770-1844).

Na vnitřním dvoře domu je zachovaný pískovcový maskaron, který pocházel ze zbořeného barokního opevnění, konkrétně z Žitné brány na konci Žitné ulice, na jejíž historickou fotografii se můžete podívat tady>>.

Jestli si chcete přečíst více o vnitřní výzdobě Schnirchova domu a podívat se na fotografie hlavního vstupu, schodiště nebo dvora s maskaronem, přečtěte si další můj blogový článek v tomto odkazu>>

Ω Jak to bylo dál?

Po Schnirchově smrti v roce 1901 využíval dalších několik let ateliér v domě František Ženíšek.

Dnes dům patří potomkům Bohuslava Schnircha a sídlí v něm různé soukromé společnosti zabývající se například restaurováním památek, tvorbou webových stránek nebo marketingem. A taky tvorbou hraných reklam, jak jsem k milému svému překvapení zjistila později.. 🙂

Ω Ach, ta Šárka!

Na závěr se ještě krátce vrátím ke smrti Bohuslava Schnircha. Ve svých 56 letech byl na nedělní zářijové procházce se svými malými syny v přírodní rezervaci Šárka stižen náhlou mozkovou příhodou. Podle dobových svědectví stihl dát svým synům zlatku na kočár domů, sám pak ležel nějakou dobu bez pomoci, neboť kolemjdoucí si prý mysleli, že onen ležící muž je opilec.

Až po čímsi upozornění byl obecním zřízencem, neboli strážníkem, převezen do nemocnice sv. Alžběty Na Slupi, kde už se ale z bezvědomí neprobral a následujícího dne zemřel.

V úvodu zmíněnou Schnirchovu rozpracovanou sochu s názvem Volání na poplach pro Pražskou městskou pojišťovnu už musel dokončit jeho žák Ladislav Šaloun.. Škoda, že Schnirch své volání na poplach nevnímal.. Nebo se mýlím?

Bye, bye, Florencie!

Bohuslav Schnirch je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Nám po něm zůstalo nejen jeho skvělé sochařské dílo, ale třeba i tento krásný neorenesanční dům, na jehož návrhu se podílel a v němž strávil značnou část svého života.

A ať neskončíme úplně smutně – v roce výstavby tohoto domu, tedy v roce 1875, byla v Praze zprovozněna první linka koňské tramvaje, Vám jistě známé tzv. KOŇKY, jejíž trasa vedla od Poříčí přes Příkopy až k dnešnímu Národnímu divadlu (jehož výstavba byla tenkrát v plném proudu). Koníci si to šlapali a za sebou táhli vůz, který jel po kolejnici. Pro Prahu šlo o významnou událost. Ale my jsme dnes více obdivovali Schnirchův dům, než dávného předchůdce dnešních tramvají.. I když, řekněte, nesvezli byste se?

Tak až budete přesedat na I. P. Pavlova, udělejte si malou procházku a navštivte tento dům v Mikovcově ulici, myslím, že by všichni tři kluci Schnirch, Wiehl i Ženíšek měli radost.

A jestli jste dočetli až sem a povídání o Schnirchově domě se vám líbilo, mrkněte se na můj eBook, kde píšu o dalších osmi místech, která stojí za to v Praze navštívit.