Poklady Schnirchova domu

Jestli se Vám podařilo zaznamenat můj minulý blogový příspěvek o Schnirchově domě, který je považován za nejkrásnější činžovní dům na Vinohradech, tak víte, kdo a proč ho postavil. Článek si můžete přečíst tady>>.

Neorenesanční Schnirchův dům v Mikovcově ulici v Praze

Psala jsem o sochaři Bohuslavu Schnirchovi, který dostal zakázku na výzdobu tenkrát vznikajícího Národního divadla, k čemuž ovšem potřeboval dostatečně velký ateliér (např. takové jeho trigy nebo sochy boha Apollóna a devíti múz v nadživotní velikosti by sotva vytesal v nějakém kamrlíku).

Z této zcela praktické potřeby – a dodejme ještě z potřeby zázemí pro svou rodinu – oslovil Schnirch téměř stejně starého architekta tehdy oblíbeného stylu neorenesance, Antonína Wiehla, a poprosil ho o návrh domu, který by v přízemí měl prostorné ateliéry a v hořejších patrech by byly prostory pro Schnirchův rodinný život.

Ačkoliv se v té době neorenesanční styl objevoval mnohem více při stavbách reprezentačních domů stylu třeba zmíněného Národního divadla nebo muzeí, škol či bankovních budov, Wiehl zcela odvážně užil tohoto stylu k výstavbě domu činžovního. Sgrafita, jinak tolik užívaná v neorenesanci (a samozřejmě i renesanci), navrhl Wiehl právě k výzdobě tohoto obytného domu a i v tomto ohledu byl v onom roce 1875 jedním z prvních.

Sgrafita podle návrhu Bohuslava Schnircha na fasádě Schnirchova domu

No, navrhl – detaily sgrafit na fasádu svého budoucího domu navrhl sám sochař Bohuslav Schnirch ve spolupráci s malířem Františkem Ženíškem. Ale o tom jsem taky psala v předchozím článku.

Asi se tedy ptáte – proč se ke Schnirchovu domu vracím? Co jsem Vám opomněla napsat?

Tak tedy: cesty osudu bývají nevyzpytatelné. Nesmějte se, prosím, té frázi, píši ji schválně, protože sama nevím, proč jsem byla zaváta právě do Schnirchova domu.

Ne že by se mi podařilo sehnat v onom činžovním domě byt – prostor by se tam snad našel, ale bylo mi jakousi „hrou osudu“, na který si nejsem jistá, jak velký vliv jsem měla, procházet se uvnitř Schnirchova domu, trochu to tak zkouknout, vyfotit, pokochat se a představovat si, že po těch schodech, po kterých jdu já nebo v tom bytě, ve kterém jsem byla, chodil a byl i samotný Bohuslav Schnirch (a samozřejmě i jiní umělci generace Národního divadla).

Píši článek, který by nevznikl, kdyby.. Dovolte mi, prosím, kratičký příběh, protože se nad ním sama podivuji. Nad tou HROU, ze které mám koneckonců radost a která mě přivedla k zajímavým setkáním (teď opravdu nemám na mysli ducha samotného Schnircha..).

CASTING

Nevím, jak často chodíte na castingy, a jak moc stojíte o to, aby vás bylo vidět v reklamě nebo jako komparz v nějakém filmu. Naposledy jsem na castingu byla někdy před pěti lety – tehdy jsem se ucházela o němou roli jeptišky – ale asi jsem byla příliš výřečná, či co.. No, každopádně, úplně jsem zapomněla, nebo freudovsky vytěsnila, že něco jako casting a možnost si „zahrát“ v reklamě, existuje.

Tentokrát jsem ale na facebooku narazila na inzerát jedné castingové společnosti, že hledají ženy přibližně mého věku na jakousi reklamu kancelářského typu. Vzala jsem sukni a na casting se do Karlína vypravila. Dostala jsem číslo něco pod dvě stě, dívala se na šikovné uchazeče přede mnou, kteří se fotili ze všech stran, ukazovali ruce, nohy, a pak cosi psali na tabuli, posadili se, vypili kafíčko a mrkli do kamery, jakože je všechno oukej.

Nebudu teď popisovat svoje focení a své oukej pocity při „pití“ kafíčka, ale po castingu jsem si řekla, že jsem měla další zajímavou zkušenost, dala si skvělý oběd v nedaleké příjemné karlínské restauraci a na casting jsem zapomněla.

MIKOVCOVA 548/5

Zrovna v těch dnech jsem pro vás připravovala svůj předchozí článek o Schnirchově domě, probírala jsem se materiály, načítala informace a dávala jsem si do kupy různé detaily, abych vám dokázala dům vykreslit v těch radostných barvách, jak ho vnímám já.

Nebudu se tajit tím, že jsem se do domu zlehka zamilovala, a ačkoliv jsem nevešla dovnitř (vlastně mě tenkrát při focení fasády domu ani nenapadlo se dovnitř dobývat a zvonit na cizí zvonky), tušila jsem, že je mi dům samotný blízký.

A nejen dům; když „žijete“ několik dní se všemi těmi muži Schnirchem, Wiehlem, Ženíškem, pročítáte se jejich životopisy a snažíte se je skrze strohé informace blíž poznat, přijdou vám přeci jen blízcí, i když žili své umělecké životy přibližně koncem 19. století.

Tak. A asi za čtrnáct dní po castingu mi přišla SMS, že si mě režisér i zadavatel reklamy vybrali a že se mám dostavit na kostýmovou zkoušku. A pozor, teď to přijde: jako první mě napadlo jet zase do Karlína, ale dostavit jsem se měla: do Mikovcovy 548/5!!

ŽIVOT JE JEN..

Zírala jsem na tu zprávu myslím že bez dechu a ačkoliv jsem při psaní předchozího článku znala adresu Schnirchova domu nazpaměť, přece jen jsem se ještě podívala na google mapy a adresu si ověřila..

Takže Schnirchův dům.. Snad mně souzený? Nebudu se tady teď rozepisovat o osudu a o tom, že neexistují náhody atd. Každý má na tato dění své vlastní názory a taky si myslím, že se každému z vás v životě už určitě něco podobného stalo..

Pocit jsem ovšem měla nádherný a radostný a lehce povznášející a vlastně jsem nevěděla, jestli se víc raduji z toho, že mě hned po prvním castingu na tu reklamu vybrali nebo z toho, že se podívám do Schnirchova domu!! No dobře, tak přiznávám, z obojího.. 🙂 Z popisu mé radosti toho prvního vás nyní ušetřím, ale z popisu Schnirchova domu zevnitř vás šetřit nebudu – naopak.

Proto taky píši tento článek a s radostí vás skrze několik svých fotografií pozvu dovnitř, do onoho kouzelného činžovního domu, ve kterém kromě pár obyvatel sídlí především různé firmy zabývající se restaurátorstvím památek, výrobou webových stránek nebo třeba natáčením televizních reklam.

Dům po roce 2009 zrestaurovali, takže vypadá k světu nejen zvenku, ale i uvnitř se cítíte hýčkaní a opečovávaní. To je tak, když je dům budován s láskou k architektuře i s úctou k životu a místu jeho žití.

FRANTIŠEK ŽENÍŠEK

Malíř František Ženíšek (1849-1916) je známý především svou výzdobou Národního divadla, ale na počátku 20. století, v úžasné secesní době, se podílel třeba i na výzdobě Grégrova sálu v Obecním domě, jak jsem o tom psala ve svém eBooku Secesní RANDE S PRAHOU.

Je přibližně vrstevníkem Schnirchovým i Wiehlovým a v Národním divadle je mimo jiné autorem osmi Alegorií umění na stropu hlediště divadla.

O nějakých deset let později po stavbě Schnirchova domu se Ženíšek stane profesorem na UMPRUM v Praze, kde bude jeho asistentem oblíbený malíř nejen pražských zákoutí, Jakub Schikaneder.

Věděla jsem, že malíř František Ženíšek vymaloval celou vstupní chodbu i schodiště Schnirchova domu, ale takovou nádheru jsem nečekala. Jak by se vám chodilo domů těmito krásnými prostory?

Vstupní chodba Schnirchova domu vymalovaná Františkem Ženíškem

Detail Ženíškovy výzdoby

Detail s mořskými tvory

Ženíškova nástropní freska ve vstupní chodbě Schnirchova domu

Vstupní chodba není dlouhá, i když na její výšce nešetřili. Po jejím projití vás uvítá kašna podle Schnirchova návrhu a hned napravo od vás je prudké schodiště vedoucí do vyšších – obytných (dnes často kancelářských) – pater, nebo máte možnost projít malou chodbičkou ven na dvorek.

Přízemní chodba Schnirchova domu s dveřmi vedoucími na dvůr

VZHŮRU DO PATER

Schodiště je opravdu krásně vymalováno a i na zábradlí si dali záležet.

Neorenesanční Schnirchův dům s nádherných schodištěm uvnitř

Detail zábradlí

Pohled do schodiště Schnirchova domu osvětlený denním světlem pronikajícím stropními okny místo střechy

Nádherná neorenesanční malba schodiště

Jasně, že nebýt rekonstrukce a nové výmalby, zdi by asi svou krásou tolik nevábily. A co samotné schody? Jsou tady ještě ty původní z konce 19. století? Stoupal po nich do prvního patra do svého bytu i samotný Schnirch?

Ve dvou patrech jsou totiž celkem čtyři byty, ve kterých dnes sídlí firmy a žijí i soukromé osoby a úplně nahoře je z podkroví vybudován ještě jeden prostor pro další firmu. Podle dostupných informací byl Schnirchův byt v prvním patře, kde byla i firma, u které se pořádala ona kostýmová zkouška.

Samozřejmě že mě hned napadlo – je toto TEN Schnirchův byt? Dnes je sice přestavěný na kancelář, ale v původních pokojích – dvou zadních menších, jednom větším a s kuchyní docela dobře mohla jedna menší rodina žít..

Musím se při takových představách brzdit, jinak by se mi samotný sochař nejspíš hned zjevil a to by asi bylo po celé mé „kostýmce“..

KAM ZMIZEL MERKUR?

Na kašně prý původně stávala Schnirchova dřevěná kopie sochy boha Merkura od dánského sochaře Bertela Thorvaldsena (1770-1844). Dnes už zřejmě vzala zasvé nebo ji má někdo ve svých sbírkách? Podle všeho byla tato socha zrestaurována zároveň s domem a měla být znovu na kašnu osazena. Ale kde je dnes? Tuto informaci bohužel nemám, rozhodně by jí to na kašně slušelo.

Kašna navržená Schnirchem

Všimněte si aspoň maskaronu, který sloužil jako podstavec pod sochu a chrlil vodu do mramorové nádrže pod ním.

RANDE S MASKARONEM

Protože za chvíli objevíme ještě jeden MASKARON, a to pěkně velký, chci jen připomenout, co to vlastně ten „maskaron“ je, protože se s ním běžně setkáváme i v ulicích měst.

Jsou to takové ty mužské, ženské nebo zvířecí hlavy, často podivně rozšklebené, které se na nás dívají z mnoha domů, bran nebo nároží. Když je zahlédnete, můžete mít pocit, že vás sledují očima (nebo důlky po očích) nebo působí snad i zle. Oni ale jen často plní svou funkci a tou je kromě té ozdobné odhánět všechno zlé od místa, na kterém jsou umístěny a pouhou svou přítomností to místo chránit..

Při přípravě na minulý svůj blogový článek jsem se dočetla, že by se měl na dvoře Schnirchova domu nacházet pískovcový maskaron z původního barokního opevnění Prahy, o který si prý sám Schnirch zažádal a který postavil na dvůr svého domu coby kamennou okrasu.

Podle všeho jde o maskaron z bývalé Žitné brány, která stála na konci dnešní Žitné ulice. Podívejte se na historickou fotografii této brány – z pohledu Vinohrad – i s maskaronem nad hlavním průchodem tady>>

Protože tato informace byla staršího data, myslela jsem, kdoví, kde bude maskaronu konec. A ještě jedna věc, nevím, jak vy, ale představovala jsem si malinký, několika centimetrový maskaron umístěný někde na zdi dvora. Pokud jde o originál, pak tento by měl na dvoře strávit více než 140 let. 

Tento pohled z prvního patra domu – tedy kuchyně bytu, kde se kostýmová zkouška konala, mi vyrazil dech:

Pohled z prvního patra Schnirchova domu na dvůr s pískovcovým maskaronem z dávných barokních hradeb

Maskaron vyplazuje jazyk..

NA DVOŘE JE VESELO

Když už jsme na dvoře, tak se tady trošku rozhlídněme. Dokážu si představit ty úžasné zahradní párty s grilováním, které si tady firmy a jejich lidé pořádají. A přeju jim to! Rozsvítí svíčky na maskaronu, zahrají na flétnu a možná jim k tomu maskaron zabrouká nějakou melodii.. To už ale oni neprozradí..

Noční výjev se svíčkami musí být nezapomenutelný..

Zahradní altán na dvoře Schnirchova domu

Tento dřevěný zahradní altán stavitele Matěje Bílka byl na dvoře postaven až v roce 1896, tedy pět let před Schnirchovou smrtí (a jí předcházejícím kolapsem v Šárce). I tak je altánu už více než sto let. Přesto jeho ozdobná pole pod římsou neztratila nic ze svého vyřezávaného kouzla.

Všimněte si romantického vyřezávaného detailu na zahradním altánu

Pohled na zadní část Schnirchova domu

Nalevo i napravo od vstupu na dvůr jsou v přízemí dodnes prosklená okna (na fotografii jde vidět jen malá část vysokých oken úplně vpravo), za kterými se nejspíš nacházel Schnirchův prostorný ateliér, a ve kterém vznikala jeho sochařská díla nejen pro Národní divadlo či Národní muzeum, ale i pro Pražskou městskou pojišťovnu nebo pro Rudolfinum.

Nakonec se ještě pokochejte Ženíškovou výzdobou malého prostoru těsně před vstupem na dvůr, která v jakoby chrámové kopuli zobrazuje hvězdné nebe..

František Ženíšek vymaloval i prostor před vstupem na dvůr

TEĎ UŽ JENOM VZPOMÍNKA

Opouštěla jsem Schnirchův dům s mírnými rozpaky. Dnes tady běží život lidí, kteří v domě pracují, tvoří nebo prostě jenom žijí, a já jsem si tak se svým foťákem připadala trochu jako voyeur.

Jenže – nebýt oné „castingové náhody“ a mé kdesi hluboko skryté touhy ten dům více poznat, nenapsala bych pro vás tento článek a myslím, že by byla škoda, kdybyste nemohli obdivovat stejnou nádheru, kterou jsem se kochala i já. Tak si aspoň přeji, ať se ti lidé v tom s láskou stavěném Schnirchově domě mají hezky.

A tohle jsou přesně ty momenty, ve kterých mám radost, když vám můžu architekturu Prahy i její zajímavá místa přiblížit. Přesně takto jsem to měla na mysli, když jsem pro vás psala svůj ebook s osmi tipy na příjemnou odpolední procházku v Praze nebo když pro vás píšu tyto své blogové články. Tak ať se vám i nadále líbí.

Malé P.S.:

Kdybyste se chtěli blíže podívat na Schnirchovy trigy vytvořené pro Národní divadlo nebo na jeho sochy boha Apollóna a devíti múz na Národním divadle, mrkněte se pod následující odkazy: vedou na stránky České televize, která velmi kvalitně zpracovala v krátkých tříminutových příspěvcích výzdobu Národního divadla (Trigy a Apollón s múzami).

V příspěvku o múzách uvidíte zblízka i Ženíškovy Alegorie umění nad hledištěm Národního divadla.