Šárka je odmala Divoká

Dnes si uděláme malý výlet do přírody. Pořád zůstaneme na území Prahy, ale tentokrát si trochu oddychneme od všech těch lidmi vytvořených krás a ještě si poslechneme operu!

Kdyby mi před dobrými pěti lety někdo řekl, že se mi splní můj sen a budu žít v Praze a přitom v blízkosti přírody, asi bych mu nevěřila. Panel jsem zavrhla už ve svých dospívajících letech jako dítě vyrostlé na sídlišti a sama sobě jsem si přísahala, že už chci jen a jen cihlu, rozumějte cihlový dům, což v Praze samozřejmě není problém.

Smíchov mi byl dlouhou dobu mých prvních let v Praze takovým příjemným „cihlovým zázemím“. Přírodu mi nahrazovala zprvu kouzelná Kinského zahrada, později, na jiném smíchovském místě, přesněji u Smíchovského nádraží, blízké Dívčí hrady, kam jsem často mířila za zelení.

Ale teď jsem zakotvila u nádherného přírodního zázraku, u Šárky! Pořád se modlím, aby se mi ten překrásný kus přírody neomrzel. Vyjdu z domu a za pět minut jsem v přírodě. Za pět minut! Jasně, Vy, kdo žijete v blízkosti přírody nebo na venkově odjakživa, tak asi už nevnímáte tu radost, která se možná pro Vás stala samozřejmostí. Ale já jako panelákové zlínské dítě a později holka z Brna a ještě později z Prahy, opravdu lítám radostí z takového daru!

Okouzlující Šárka

 Takže dnes Vás chci vzít do přírody. Přírodní komplex Divoká Šárka a přilehlé Šárecké údolí je významnou archeologickou památkou na území Prahy. Skály nad soutěskou Džbán, kterou protéká Šárecký potok byly osídleny již v mladší době kamenné a ve slovanském období zde stálo hradiště s opevněním. Podle esoteriků se na samotném vrcholu mohutnější Kozákovy skály (protější menší se jmenuje Šestákova) nachází silný energetický bod, tedy místo, kde je fajn dobíjet své baterky.

Vím, že pokud jste v Praze jen na pár dní, asi budete raději obdivovat architektonické skvosty samotného města, ale přesto. Tím, že se v dubnu loňského roku prodloužilo metro linky A, neztratíte cestou zase tolik času. Můžete dojet až do stanice Nádraží Veleslavín, což je z centra Prahy od Můstku pouhých 11 minut, a odtud nejlépe autobusem 4 minuty jízdy na zastávku Divoká Šárka a vystoupit u McDonald´s.

Ta příroda sice začíná tak nějak světsky, na druhou stranu je fajn se před procházkou občerstvit, dát si kafčo a pak posilněni pokračovat.

Můžete se projít okolo přírodní nádrže Džbán a zavzpomínat, kde jistá česká zpěvačka v horkém letním parnu byla sama a on tam byl taky sám.. 🙂

Vodní nádrž Džbán

No, a při průchodu soutěskami je na jejich konci koupaliště U Veselíka se snad nejstudenější vodou v Praze, což Vás možná nerozveselí, zato s malebným výhledem na skály. A ještě dál najdete restauraci Dívčí skok, s příjemným venkovním posezením mezi kaštany, a po vyjití kopce Restaurant Šárka, kde skvěle vaří, byť byste to možná na první dobrou neočekávali..

Koupaliště U Veselíka ještě před sezónou

No a v sobotu 3. září se v Šárce, kam jinak chodí ne zrovna davy, konala akce, o které především chci napsat, a která přivedla do Šárky prý patnáct tisíc lidí.

V bývalém, a v současnosti obnoveném přírodním divadle, se uskutečnilo představení Smetanovy opery Dvě vdovy, komická opera o tom, jakými možnými a příjemnými způsoby mohou ženy naložit se svým vdovským stavem. V realizaci Originálního hudebního divadla Praha vystoupili sólisté, orchestr i sbor a balet Národního divadla v Praze.

Patnáct tisíc lidí.. ?!

 Nevím, kdo spočítal těch patnáct tisíc lidí, a nikdy jsem vlastně nerozuměla, jak se taková návštěvnost počítá. Sama bych řekla dobrá tisícovka lidí, ale i já jsem byla víceméně procházející, tak jestli počítají všechny, co projdou (někoho třeba započítají i třikrát, když si jde pro párek, pak pro pivo a pak na toaletu..?). Každopádně tak velká návštěvnost je pro pořadatele jistě velký úspěch!

Pivo-limo během představení

Divadlo

Přírodní divadlo v Šárce vzniklo v roce 1913, tedy v krásné secesní době, o kterém píši ve svém eBooku Secesní RANDE S PRAHOU, i když příroda zůstává přírodou bez ohledu na současný architektonický trend. Tehdy 16. května to byla veliká sláva za zpěvu Smetanovy Prodané nevěsty. Až 600 účinkujících – sólistů a herců Národního divadla a taky komparzisti – herci z ochotnických pražských spolků. Režisér Robert Polák tenkrát zapojil do hry i samotnou Šárku (tedy přírodu Šárku), což se samozřejmě nabízí.

Dole na louce je jeviště..

Dříve bylo v divadle deset tisíc míst na sezení na dřevěných lavicích a přibližně osm tisíc míst ke stání. Dnes je divadlo celé „na sezení“ – na dekách, karimatkách, svetrech, prostě co si kdo přinese. (V pokynech pořadatelů zazněla též pláštěnka, naštěstí byl ale nádherný babí letní den.)

Na počátku totiž bylo celé prostranství pěkně volné a o to víc ten „kotel“ připomínal amfiteátr pod hvězdným nebem. Dnes je bohužel „hlediště“ zarostlé stromy. Naštěstí i když „jeviště“ moc vidět nejde, zvláště hodně shora, tak slyšet je perfektně.

Až později jsem se v rozhovoru s režisérkou Renée Nachtigallovou dočetla, že je dost velká matematika pověsit na stromy reprobedny tak, aby se zvuk pěkně nesl po celém prostoru. Nutno říct, že to vypočítali skvěle.

Jinak jde o podívanou vskutku romantickou, i s tím hmyzem všude kolem… Herci hrají místo na pódiu přímo na trávě a samozřejmě se v přírodě neřeší žádné velké kulisy. Hraje se jen s náznakem a rekvizitami.

Když jsem se tedy první zářijovou sobotu k divadlu blížila (protože jsem si popletla čas začátku, první dějství už dávno běželo), pamatuji si na až magický pocit magnetismu, který na mě měl stále se zesilující zpěv, tím, jak jsem byla blíž a blíž. Je to takové to vzrušení z toho těšení se na něco, co brzy přijde. Nejdřív však přišel ohromující, řekněme očekávaný stoupák..

Odsud, od Čertova mlýna, čeká příchozí až k divadlu slušný, 200 m dlouhý stoupák, rovnou do zákulisí.

Když jsem dorazila do operního prostoru, trochu jsem se lekla, že mě ta strmá cesta, kterou jsem se vydala, vyplivne přímo na jeviště! K faux pas naštěstí nedošlo, protože jsem se ocitla za bílou plentou, která oddělovala prostor „jeviště“ od zákulisí.

Pořadatelé totiž nabízeli několik možností, jak se k amfiteátru dostat, a to podle náročnosti. Nejsnadnější vede z Vokovic, druhé dvě, náročnější, od McDonald´s u zastávky Divoká Šárka.

Ta první od hamburgerů jde kolem hráze Džbánu kousek nahoru a je příjemně procházková s mírným stoupáním. Druhá, nejnáročnější, vede skalní soutěskou, kolem koupaliště až k Čertovu mlýnu a odsud asi 200 m prudkým stoupákem. No a právě tato cesta vede přímo do zákulisí k hercům.

Tak šup před lidi!

Vždycky mě mrzí, když si nevyfotím taková ta úžasná spojení moderního se starým, jako třeba herečku v dobovém kostýmu z 19. století (vypadala jak nějaká selka) s dotykovým telefonem a cigaretou v ruce. (Tohle je totiž na divadle přitažlivé – procházíte zákulisím a potkáte nejrůznější okostýmovaná individua z předchozích století, jak se třeba dívají v televizi na fotbal nebo poslouchají z mobilu youtube..)

Ale zpátky do Šárky: dřív bylo součástí divadla i podzemní skladiště kulis, šatny a prostor pro orchestr. Vedle bílé plenty je jakési zbořené stavení, tak odhaduji, že nejspíš tam. I orchestr měl svůj vlastní prostor. Jenomže divadlo v roce 1922 zaniklo z důvodu velké vzdálenosti od města a tím malého zájmu diváků. Takže se o prostor několik desetiletí nikdo nestaral a čas udělal své..

Dnes se na místě za onou bílou plentou objevily alespoň reklamní stany, které dostatečné zázemí pro účinkující vytvářely snad taky.

Vůbec je to taková pěkná tradice, která byla znovu obnovená v roce 2005. Miluji rozvíjení nápadů, které někomu „shora přijdou“, on neváhá, osloví další lidi a dobrá věc se uskuteční.

Nalevo ozvučovací technika a orchestr

Režisérku Janu Divišovou, která bydlí blízko Šárky, napadlo, že by se divadlo v Šárce mohlo obnovit, tak se svým nápadem oslovila svou kamarádku, režisérku Renée Nachtigallovou. Ta zase nápadem zaujala své bývalé kolegy z Národního divadla, i radní Prahy 6, a tak se zde při příležitosti oslav Města Prahy 6 konají každoročně lákavá operní představení, letos už podvanácté.

Podívejte se v odkazu na krátký příspěvek České televize z letošního představení opery Dvě vdovy>>

V roce 2005 to bylo představení Prodané nevěsty (stejně jako v roce 1913 při otevření divadla), v dalších letech se hráli třeba Dvořákova Rusalka, Jakobín nebo Čert a Káča, či Smetanova Libuše).

Vloni udělil časopis Opera Plus těmto dvěma ženám zakladatelkám mimořádnou Výroční cenu. Určitě zaslouženě.

Moc všem organizátorům i účinkujícím přeji, ať jim jejich nadšení pro operu v Šárce vydrží. Podle počtu diváků lze soudit, že si tuto tradici oblíbila spousta lidí a já se k nim jen přidávám!

Divadelní maska pro vzpomínku..

Tímto Vás taky zvu na příští ročník. Celá akce se prý plánuje až tři čtvrtě roku dopředu, tak se můžeme zanedlouho těšit, s jakým titulem vyrazí příští rok. Že by tentokrát s Janáčkem a Liškou Bystrouškou, o které stále přemýšlejí? V přírodě by právě tento titul vypadal luxusně. O to víc bych vám doporučovala nenechat si představení ujít!

A vůbec. Budete-li někdy mít chuť poznat kousek divoké přírody, sama Šárka se jménem Divoká je k tomu více než vhodná. Takové západy slunce nad Šárkou lákají třeba i k procházkám ve dvou..

Moc si přeji, abych zůstala neustále okouzlována. A totéž přeji i Vám. Ať už Vás okouzluje cokoli či kdokoli. O to přece v životě jde, ne? :)

Jestli se vám článek líbil a kromě přírody Vás zajímají i další okouzlující místa v Praze, stáhněte si ZDARMA můj eBook s osmi tipy na fajn odpoledne v Praze a nechte se vést a inspirovat 🙂

Nebo se mrkněte na secesní eBook, který vás provede secesní Prahou a pomůže otevřít vaše oči i duši pro skvostné secesní detaily.

P.S: Tady>> se podívejte na malou ukázku z opery Prodaná nevěsta, natočenou v září 2013, kdy se slavilo sto let od vzniku samotného přírodního divadla. I přes zhoršenou viditelnost na „jevištní“ dění je atmosféra v Šárce i na počátku září příjemně letní a pohodová.. 🙂