Barokní skvost IV aneb Špehování povoleno?

Štědrý chrám sv. Mikuláše pozornému návštěvníkovi neustále odkrývá své poklady a okouzluje svou vstřícností.

Dominantní je však kromě samotného chrámu i zvonice sv. Mikuláše, která má samostatný vchod zvenčí. Zajímavostí je, že ona zvonice nepatří církvi, ale od prvopočátku městu a má dokonce své číslo popisné!

Typická dominanta města

Po smrti stavitele K. I. Dientzenhofera ji dostavěl jeho zeť, stavitel Anselmo Lurago a na výšku měří 79 m (častá otázka pro průvodce: je vyšší kopule nebo zvonice? Kopule i věž zvonice jsou stejně vysoké, tedy každá má oněch 79m. Co mě však fascinuje mnohem víc: třeba Petřínská rozhledna měří 60m, je tedy o mnoho menší! Jde o jakýsi optický klam, nebo nevím, ale když stojíte na Malostranském náměstí a pozorujete chrám, výšky 79 m se ani nenadějete..).

Pohled na chrám z Malostranského náměstí

Tato zvonice už v 18. století zároveň sloužila jako požární hláska a sídlo ponocného. Věž je zpřístupněna a pokud vystoupáte po jejích 215 schodech, ocitnete se na ochozu ve výšce 65 m, odkud je, dle mého názoru, ten nejkrásnější pohled na Prahu. Prostě vám až srdce usedá, cítíte se obdarováni a – je to zvláštní – jaksi malí a nepatrní, v kontrastu s tou rozlehlostí a dálkou a nekonečností mnohem více než uvnitř chrámu, kde si dle barokních stavitelů člověk především měl připadat malý a nicotný..

Pohled z ochozu jihovýchodním směrem

A pak můžete vystoupat ještě výš – a atmosféra počíná houstnout.. Dostanete se totiž do malého prostoru věže ještě nad hodinami, kde jsou malá okénka chráněna sítí (prý aby lidem nic nepadalo z oken..) a uvítá vás slečna průvodkyně a vám je jaksi těsno a teskno v tom sevřeném prostoru a chce se vám zase rychle zpátky dolů a nadechnout se čerstvého vzduchu (byť okna byla dokořán).

Jenomže když víte, že od 60. let 20. století zde byla pozorovatelna StB, s krycím názvem „Kajka“, odkud sledovali zahraniční ambasády, které jsou zde nadohled, tak vám v tom prostoru prostě nemůže být veselo..

Těmi schody se chtělo utéct pryč..

♥ Špehování povoleno

Pamatuji si na výstavu v roce 2010, která byla ve věži uspořádána. Když jste kráčeli po schodech vzhůru, lemovaly schodiště fotografie lidí – těch zvláštně oděných lidí v tesilových kalhotách a košilích prý nepříjemných materiálů (jak to znám dnes jen z fotografií svých rodičů).

A všichni ti lidé na fotografiích (a je patrné, že jde o fota na velkou vzdálenost – pamatuji si na jednu z Mánesova mostu) pouze kráčí po ulici, povídají si mezi sebou, nic zvláštního nedělají a přesto jsou v hledáčku fotoaparátu a kdesi v podvědomí cítíte, že ty fotky čímsi zavání – prostě špehováním..

Nešlo tedy jen o ambasády. Poslední zápis ze sledování pochází z roku 1990. Právě z věže sv. Mikuláše byl skvělý rozhled široko daleko (schválně si někdy zkuste při procházce Prahou uvědomit, odkud odevšad vidíte věž zvonice..).

Pár měsíců po výstavě mi vyschlo v krku pokaždé, když jsem tu věž spatřila a dost dlouho jsem do ní nezavítala, vlastně až teď.. Výstava už je pryč (neuvažuje se o jejím obnovení? Jsem pro!), ale v tom sevřeném prostoru působila na vjemy návštěvníka opravdu intenzivně a naléhavě.

Pohled východním směrem – tentokrát tajně..

Dnes věž téměř zeje prázdnotou, jen v malém bytě věžníka je k vidění skromná expozice tehdejšího zařízení obyvatel zvonice – světnice a černá kuchyně (zaměstnanec zde bydlel i se svou rodinou).

No a úplně nahoře ve věži je dnes už jen sympatická slečna se svými vlastními starostmi tohoto století a díkybohu svobodné doby (i když – v dnešním světě nejen městských kamer…) a taky sešit sloužící k podpisům a vzkazům návštěvníků..

A stejně se chce člověku z toho místa prchat a mít jakýsi soucit k oné slečně, která mi ale s úsměvem tvrdila, že ji ta brigáda baví a že je to tam fajn.. No, neměnila bych s ní. (A tímto slečnu zdravím!:) )

♥ Závěrem…

Chrám sv. Mikuláše ukrývá spoustu pokladů. Přeji vám, ať naleznete i ty, které jsem pominula a nezmínila. Přeji vám, ať vás kostel ukolébá svou krásou, a až budete uvnitř chrámu, vzpomeňte si třeba na slavného Mozarta, po jehož smrti se uvnitř sešlo na 4000 lidí a jehož pražská hostitelka a dobrá přítelkyně Josefína Dušková mu zazpívala Requiem. A dech se zatajil lidem i chrámu samotnému..

 

Malá poznámka na závěr: text si v žádném případě neklade za cíl stoprocentní informovanost o chrámu sv. Mikuláše. Spíše své čtenáře seznamuje s některými důležitými údaji, které je fajn nepřehlédnout a více si klade za cíl vyvolat ve čtenářích touhu tuto památku navštívit, vnímat ji intenzivněji a všímat si věcí a detailů, kterých si všímá i autorka tohoto článku.

Kdo hledá vyčerpávající informace o architektuře, přesných datech, přehled a pojmenování všech soch v chrámu i na průčelí se nacházejících a jejich autorech, nechť se prosím poohlédne po jiném zdroji informací.

Osobně doporučuji internetové stránky samotného kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, a to www.stnicholas.cz.